Boj za svobodu
Pro nás Čechy měla svoboda v různých dobách různý význam. Proto jsme si jí také různě vážili...
Vždyť jsme po staletí úpěli pod nadvládou Rakušanů obecně a Habsburků zvlášť (jak nás poučovali obrozenci a poté základní vzdělávání). Proti útlaku (a tedy za svobodu) Češi bojovali za druhé světové války. A pak o svobodě marně desítky let snili coby obyvatelé satelitního státu podřízeného Moskvě.
Nevím, jak pro koho, ale pro mne je svoboda vážně skvělá věc. Aniž bych chtěl fušovat do řemesla romantickým básníkům, přirovnal bych ji k lásce. Je tak opojná, povznášející a úžasná! Člověk by pro ni udělal cokoliv. A když mu schází (láska i svoboda), trpí. Touží po ní. Chce se za ni rvát!
A když ji má, tak si jí neváží…
Že pletu hrušky s jablky? Ale kdeže! Pořád píšu o svobodě. A když jsem zmiňoval tři příklady českého národního boje za svobodu, tak je spojuje nejen to, že jsou notoricky známé. Shodné je totiž i to, že my Češi jsme podstupovali tyto boje za svobodu poté, co jsme se jí svobodně a v podstatě dobrovolně vzdali. V danou chvíli jsme si jí až tolik nevážili
Vždyť Habsburkové naši královskou korunu dědičně získali i díky tomu, že se na tom česká šlechta (čili hlavní politická síla té doby) shodla.
Vždyť prvorepublikové Československo se vzdalo samostatnosti vlastně dobrovolně. Ano, pod tíhou okolností. Ano, i vinou zrady. Mohlo o samostatnost bojovat. Byl by to bolestivý a krvavý boj, ale ne beznadějný.
A konečně vždyť i vstup do područí Sovětského svazu byl vlastně volbou samotných Čechoslováků. Pravda, kdyby se lid vzbouřil, byly politické karty rozdané tak, že by Stalin republiku asi stejně schramstnul. Jenže lid se nebouřil, naopak z velké části dal ve svobodných volbách hlas komunistům. A mimochodem: později byl hlavní představitelem poníženého a nesvobodného státu původně generál a obdivovaný hrdina s příjmením Svoboda.
Za svobodu vlastně bojujeme pořád. Třeba při každých volbách. Asi proto jich je tolik – abychom si uvědomili, jak těžký a dlouhý boj to je...
Mrzuté je, že to je pojem velmi abstraktní a navíc pro každého má trochu jiný smysl, obsah i důležitost. A co je významného pro jednoho (třeba říkat, co si myslím, aniž bych se musel bát trestu), není tak podstatné pro druhého (hlavně když je dost jídla a taky děti potřebují nové boty, tak co bych si dělal problémy v práci…).
A tak se pak stane, že si jako národ svobodně ve volbách odhlasujeme, že vlastně tolik svobody ani nechceme. A když nás o svobodu někdo připraví, tak zjistíme, že nám chybí a začneme o ni bojovat. Jestli my to vlastně neděláme schválně. Aby bylo za co bojovat…
Možná právě proto není divu, že dnes má svoboda zvláštní místo v našem kalendáři. Svobody si vážíme tolik, že 17. listopad jako den boje za svobodu (a demokracii) je pro nás den sváteční.
A na něm je nejlepší, že se nemusí do práce. Cynismus? Ale ne. I to je přece svoboda – když můžu, ale nemusím.